A děkuji.

Moje myšlenky mě pořád rozesmívají, takže se většinou trochu přiblble směju, ale když ono je to tak zábavné. Baví mě to, jak ke každé myšlence se přiřadí hned emoce. Vím, že každá myšlenka na cokoliv/kohokoliv jsem já a s lehkostí obratím pohled na sebe. Některé myšlenky se zhmotňují tak rychle, že se toho až lekám. Hodně věcí vím dopředu, protože mě jen napadnou. Nic se v poslední době neděje, i minimálně pracuju a při tom mám pocit, že jsem na pouti, plné barev, hudby a endorfinu. V lese jsem v takovém propojení, že jsem netušila, že něco takového vůbec jde. Miluju se. Miluju vás. Bláznivka. V některých věcech jsem ještě zasekaná. Občas se něco pročistí, vnímám to jako emocionální krásu. Jako tanec životem. Ikdyž jsem třeba zrovna níž a cítím strach, tak přesto cítím stále hlubokou krásu toho všeho. Jsem z tohohle života nadšená. A děkuji.

Bubny - Setkání s divou zvěří

Obraz Sebe-vědomí

Nový obraz - Sebe-vědomí, olej na plátně 60x60cm.

Dokonalost

DOKONALOST. Moje zpověď. Spustil se mi před očima příběh, jako lavina to teď mnou jelo.
Od malička mě pořád chválili. Byla jsem se sester nejstarší, takže mi šlo všechno nejlíp. Byla jsem tak trochu geniální. Šlo mi snad všechno. Pak jsem šla na základku. Byla jsem ve třídě zase nejlepší. Vše mi skákalo do hlavy samo. Na učení, na sport jsem byla super i na umělecké věci. Na střední škole jsem byla zase nejlepší. Jak trapné. Ze třídy. Ale i ze školy. Každý rok jsem dostávala pochvaly ředitele za nejlepšího žáka celé školy. Dokonce mi tehdy mi naměřili nejvyšší IQ školy. Nemusela jsem se vůbec učit. Nechápala jsem, jak někdo může něco poplést? Měla jsem jasno. Ve své mysli. V sobě ne. Vyhrávala jsem všechny možné soutěže. Hlavně umělecké. Prostě hvězda. Pak jsem šla na výšku. Začala jsem ale nějak ztrácet seběvědomí. Nějak se sama v sobě vůbec ztrácet. Najednou, když jsem nebyla někde nejlepší, byla jsem pro sebe ta nejhorší. Nebylo nic mezi. Jediný standart pro mě bylo být nejlepší. Bič, který vznikl tím, na co jsem si zvykla. A pak to šlo se mnou v tomhle z kopce. A ten zlom, který ve mě vznikl - stále zhoršující se pocit neschopnosti. Přestala mi fungovat paměť. Přestalo se mi spousta věcí tak dařit. Přestala jsem se jasně orientovat v čase i protostoru. Rozpadl se ve mě jasný systém a zavládl chaos. Stala jsem se pro sebe zcela neuchopitelnou. Nespolehlivou. Neschopnou. Ale přesto ve mě stále rostl pocit štěstí. Byla jsem stále šťatnější v tomto svém chaotickém světě. Zjistila jsem, že ty infromace pro mě, které se vytrácejí vlastně pro mě ani nemají žádný význam, že se vše tvoří ve mně. Takže jsem se nakonec od informací, čtení atd, úplně odvrátila a učila se vnímat všechno ze sebe. Strašně moc věcí po cestě jem zapoměla. Vlastně možná skoro všechno. Vlastně nic nevím. Jen vím, co cítím
Ale nepozorovaně tam někde vzadu to po mě řvalo, kde máš ty schopnosti, které jsi měla dřív???? Vyvalilo se to teď na mě, když jsem neudělala jednu jednoduchou zkoušku na rekvalifikaci. A prostě jsem se na ten pocit neschopnosti musela podívat. Že se to vše ve mně začlo hroutit před 9-ti lety. Kdy jsme se začali pokoušet o dítě. Za celou dobu se to nepodařilo. A celou tu dobu ve mě stále rostl a rostl pocit neschopnosti. Nevšimla jsem si toho, že to jde z tohoto místa. Ale přerostl mě tak, že jsem na něj neviděla a byla jím. A když jsem si na to teď přišla a dotkla se toho bloku - jsem neschopná porodit, tak jsem málem na místě porodila- kolik bolestí za tím bylo. Ta bolest mě neskutečně celou dobu spacifikovala a zneschopňovala. Tohle jsem si čistila před měsícem. Přesto se stále posuzuju. Hledám svůj starý obraz dokonalosti. Zbytečně OK, tohle jsem potřebovala uvidět.

V lese

Foto: Kamča

Miluju to tady

Jsem DOMA. Jsem svým domovem.

Krátké video o tom jak je krásně na zemi.

Rodinka u nás

Síla nebránit se - meditace pro bojovníky

Odvaha padnout

ASI NEJVÍC ODVAHY POTŘEBUJEME K TOMU,
ABYCHOM SI DOVOLILI ZCELA PADNOUT.
Odvahu otevřeně se podívat na jakýkoliv svůj strach
s otevřeností pro sebe a pro celý svět.
Nechat padnout myšlenky o sobě,
o svém životě,
i o ostatních.
Nechat padnout svůj život.
Nechat padnout jakékoliv své ztotožnění.
Jakýkoliv svůj stín.
Jakékoliv snahy.
Dokonce i lásku v nás.
Není tu nic, co by bylo potřeba držet nebo zachraňovat.
Čím víc jsem ochotna BEZ BOJE padnout,
tím víc světla dostávám.
Ve vysledku zjišťuju,
že jediné co padá je STRACH EGA O SAMO SEBE.
Není čeho se bát.
Slyšíte!!!!!!
NENÍ ČEHO SE BÁT.

Není proti čemu bojovat.
Za každým padnutím je znovuzrození.
Život je tak krásný.
V každé své emoci.
V každé své myšlence.
Jen se nebojme to PROŽÍT, PROZŘÍT, PŘÍJMOUT to a také PUSTIT.
Miluju vás.
Miluju život.
Miluju se.

mlha u Kleštěnic

 Jedna z věcí, kvůli které nadšeně vstanu, je mlha. Měla jsem ji od začátku roku 2014 v sobě teda hustou. Teď už vím, co chci, ale mlha radí, abych neutíkala z přítomnosti. Vidět ostře dva tři kroky před sebe a dál se uvidí. Pak výjde slunko a tu mlhu rozseká  teplem a světlem.. a najednou jde vidět na kilometry daleko..

Batoh

Můj živote, klidně se sesypej.
Vezmi si od mě co potřebuješ.
Já s tím batohem nákladu už chodit nechci.
Stejně je to všechno tvoje.

Prostor pro sebe

Bože dej, ať si aspoň dva týdny jsem schopna plně udělat prostor jenom pro sebe, abych se otevřeně podívala co vlastně chci a co JE.. a abych se nehroutila strachy, že když v tomto prostoru nebudu vydělávat, tak se všechno sesype děkuji.
(Nakonec jsou z toho prostoru pro sebe 3 měsíce :-D nebo celý život? )

Tanečníci

tančíme v sobě
já v tobě
a ty ve mně
někdy zbrkle
někdy jemně
z papírků papiloty
do vlasů vtáčíme
vytvoříme kudrlinky
jen tak
pro radost
z léta