DOKONALOST. Moje zpověď. Spustil se mi před očima příběh, jako lavina to teď mnou jelo.
Od malička mě pořád chválili. Byla jsem se sester nejstarší, takže mi šlo všechno nejlíp. Byla jsem tak trochu geniální. Šlo mi snad všechno. Pak jsem šla na základku. Byla jsem ve třídě zase nejlepší. Vše mi skákalo do hlavy samo. Na učení, na sport jsem byla super i na umělecké věci. Na střední škole jsem byla zase nejlepší. Jak trapné. Ze třídy. Ale i ze školy. Každý rok jsem dostávala pochvaly ředitele za nejlepšího žáka celé školy. Dokonce mi tehdy mi naměřili nejvyšší IQ školy. Nemusela jsem se vůbec učit. Nechápala jsem, jak někdo může něco poplést? Měla jsem jasno. Ve své mysli. V sobě ne. Vyhrávala jsem všechny možné soutěže. Hlavně umělecké. Prostě hvězda. Pak jsem šla na výšku. Začala jsem ale nějak ztrácet seběvědomí. Nějak se sama v sobě vůbec ztrácet. Najednou, když jsem nebyla někde nejlepší, byla jsem pro sebe ta nejhorší. Nebylo nic mezi. Jediný standart pro mě bylo být nejlepší. Bič, který vznikl tím, na co jsem si zvykla. A pak to šlo se mnou v tomhle z kopce. A ten zlom, který ve mě vznikl - stále zhoršující se pocit neschopnosti. Přestala mi fungovat paměť. Přestalo se mi spousta věcí tak dařit. Přestala jsem se jasně orientovat v čase i protostoru. Rozpadl se ve mě jasný systém a zavládl chaos. Stala jsem se pro sebe zcela neuchopitelnou. Nespolehlivou. Neschopnou. Ale přesto ve mě stále rostl pocit štěstí. Byla jsem stále šťatnější v tomto svém chaotickém světě. Zjistila jsem, že ty infromace pro mě, které se vytrácejí vlastně pro mě ani nemají žádný význam, že se vše tvoří ve mně. Takže jsem se nakonec od informací, čtení atd, úplně odvrátila a učila se vnímat všechno ze sebe. Strašně moc věcí po cestě jem zapoměla. Vlastně možná skoro všechno. Vlastně nic nevím. Jen vím, co cítím
Ale nepozorovaně tam někde vzadu to po mě řvalo, kde máš ty schopnosti, které jsi měla dřív???? Vyvalilo se to teď na mě, když jsem neudělala jednu jednoduchou zkoušku na rekvalifikaci. A prostě jsem se na ten pocit neschopnosti musela podívat. Že se to vše ve mně začlo hroutit před 9-ti lety. Kdy jsme se začali pokoušet o dítě. Za celou dobu se to nepodařilo. A celou tu dobu ve mě stále rostl a rostl pocit neschopnosti. Nevšimla jsem si toho, že to jde z tohoto místa. Ale přerostl mě tak, že jsem na něj neviděla a byla jím. A když jsem si na to teď přišla a dotkla se toho bloku - jsem neschopná porodit, tak jsem málem na místě porodila- kolik bolestí za tím bylo. Ta bolest mě neskutečně celou dobu spacifikovala a zneschopňovala. Tohle jsem si čistila před měsícem. Přesto se stále posuzuju. Hledám svůj starý obraz dokonalosti. Zbytečně OK, tohle jsem potřebovala uvidět.
Od malička mě pořád chválili. Byla jsem se sester nejstarší, takže mi šlo všechno nejlíp. Byla jsem tak trochu geniální. Šlo mi snad všechno. Pak jsem šla na základku. Byla jsem ve třídě zase nejlepší. Vše mi skákalo do hlavy samo. Na učení, na sport jsem byla super i na umělecké věci. Na střední škole jsem byla zase nejlepší. Jak trapné. Ze třídy. Ale i ze školy. Každý rok jsem dostávala pochvaly ředitele za nejlepšího žáka celé školy. Dokonce mi tehdy mi naměřili nejvyšší IQ školy. Nemusela jsem se vůbec učit. Nechápala jsem, jak někdo může něco poplést? Měla jsem jasno. Ve své mysli. V sobě ne. Vyhrávala jsem všechny možné soutěže. Hlavně umělecké. Prostě hvězda. Pak jsem šla na výšku. Začala jsem ale nějak ztrácet seběvědomí. Nějak se sama v sobě vůbec ztrácet. Najednou, když jsem nebyla někde nejlepší, byla jsem pro sebe ta nejhorší. Nebylo nic mezi. Jediný standart pro mě bylo být nejlepší. Bič, který vznikl tím, na co jsem si zvykla. A pak to šlo se mnou v tomhle z kopce. A ten zlom, který ve mě vznikl - stále zhoršující se pocit neschopnosti. Přestala mi fungovat paměť. Přestalo se mi spousta věcí tak dařit. Přestala jsem se jasně orientovat v čase i protostoru. Rozpadl se ve mě jasný systém a zavládl chaos. Stala jsem se pro sebe zcela neuchopitelnou. Nespolehlivou. Neschopnou. Ale přesto ve mě stále rostl pocit štěstí. Byla jsem stále šťatnější v tomto svém chaotickém světě. Zjistila jsem, že ty infromace pro mě, které se vytrácejí vlastně pro mě ani nemají žádný význam, že se vše tvoří ve mně. Takže jsem se nakonec od informací, čtení atd, úplně odvrátila a učila se vnímat všechno ze sebe. Strašně moc věcí po cestě jem zapoměla. Vlastně možná skoro všechno. Vlastně nic nevím. Jen vím, co cítím
Ale nepozorovaně tam někde vzadu to po mě řvalo, kde máš ty schopnosti, které jsi měla dřív???? Vyvalilo se to teď na mě, když jsem neudělala jednu jednoduchou zkoušku na rekvalifikaci. A prostě jsem se na ten pocit neschopnosti musela podívat. Že se to vše ve mně začlo hroutit před 9-ti lety. Kdy jsme se začali pokoušet o dítě. Za celou dobu se to nepodařilo. A celou tu dobu ve mě stále rostl a rostl pocit neschopnosti. Nevšimla jsem si toho, že to jde z tohoto místa. Ale přerostl mě tak, že jsem na něj neviděla a byla jím. A když jsem si na to teď přišla a dotkla se toho bloku - jsem neschopná porodit, tak jsem málem na místě porodila- kolik bolestí za tím bylo. Ta bolest mě neskutečně celou dobu spacifikovala a zneschopňovala. Tohle jsem si čistila před měsícem. Přesto se stále posuzuju. Hledám svůj starý obraz dokonalosti. Zbytečně OK, tohle jsem potřebovala uvidět.
