Jdu si takhle životem - s potřebou být stále víc ve světle - šťastná a spokojená. Jde to stále rychleji a snadněji. Někdy se vracím do tmy, dokud zase nevstanu a nejdu dál... a dál.. začíná být prozářená každá moje buňka.. už nemám potřebu se tolik vracet, jen třeba na chvíli zastavit se a nadechnout.. nacházím stálé štěstí bez ohledu na to co se děje a ono se tak začíná dít vše, co mě dělá šťastnou.. a stále jdu dál.. když tu se objeví konec tunelu.. vidím ráj.. není tu moc věcí.. rozprostřené vědomí a láska.. na co pomyslím - se ihned zhmotňuje.. dívám se na to a říkám si - škoda, že je potřeba nejdříve umřít, než člověk může žít v ráji.. ale po chvíli mi dochází, že nemusím umírat... že to můžu žít... a tak opatrně vstupuju na tu rozkvetlou louku.. potkávám všechny, které miluju.. vím, že jsem stvořitelka svého života a tohoto krásného vesmíru a ráje.. nekonečného.. TOHLE JDE OPRAVDU ŽÍT. Jsem za to hluboce vděčná.
— 
(– cítí se šťastně)
